Kôprovský štít

Zdravím! Vzpomínáte, jak jsem vám u posledního článku slibovala, že tu teď články budou vycházet častěji? Ehm, ten článek je starej dva měsíce. Původně jsem si myslela, že o prázdninách budu chrlit jeden článek za druhým, ale nakonec jsem měla mnohem nabitější prázdniny, než jsem si myslela, a tak byla jsem ráda, že jsem vůbec stíhala důležitější povinnosti. Psací nálada taky dlouho nepřicházela a popravdě jsem vůbec neměla chuť blogu dodat trochu života. Dlužím vám spoustu článků, které pořád odkládám, a proto jsem se dneska konečně dokopala napsat jeden článek, kterým si odškrtnu aspoň jeden rest na seznamu. 

Dnes vám popovídám o tom, co se stalo jednoho červencového dne letošních prázdnin.

13. 7. 2021, něco málo po sedmé hodině ráno. Táta, strejda, babička a já sedíme v autě a z okýnek pozorujeme krajinu ponořenou v mlze. Přemýšlím, jestli takovéto počasí bude panovat celý den. Najednou ale projedeme tunelem Bôrik a ten jakoby se stal tunelem do jiné dimenze. Mlha zmizela a místo ní nás obklopovala sluneční zář.

Nemám ponětí, v kolik hodin jsme dorazili na parkoviště, ale jednalo se o ideální čas, kdy vyrazit na túru.

A tak jsme vyrazili. Ze začátku naše kroky vedli okolo Štrbského plesa, o pár chvil později jsme kráčeli turistickým chodníkem mezi jehličnany. Jen my, modré nebe nad hlavou a horští obři shlížející na mrňavé lidské trpaslíky.

Plížilo se k nám něco podivného. Ten zvláštní šum nám tančil vedle uší a každým krokem zesiloval. Najednou se před námi zjevil jeden z tatranských potoků a já jsem tam jen tak stála a s údivem sledovala tu průzračně čistou vodu skákající po kamenech.

O dalších neznámo kolika metrech se nám konečně zjevil náš cíl. Kôprovský štít se před námi tyčil k modrému nebi a jakoby nám říkal, že ta největší makačka ještě jen přijde.

Veľké Hincovo pleso zrcadlilo barvu jasné oblohy. Ono zrcadlo jsme zvěčnili na pár fotkách a pokračovali v cestě.

Dále nám společníky dělali květiny, dřevěné schody, rozcestí, kameny, lidé a nádherná panoramata.

Cestou na vrchol jsem si nechala v dlani rozpustit sněhovou kuličku, šplhala po kamenech a měla úsměv na tváři.

Na vrcholu jsme si cvakli pár fotek a sestup mohl začít. Na obloze se mezitím objevilo pár mraků, ale slunce se na nás i přesto smálo. Měla radost z toho, že nám vyšlo takhle dokonalé počasí. Strejda cestou dolů vyfotil svoji první fotku na zrcadlovku a na poprvé je vážně povedená!

Jak jsem si tak hopsala po kamenech, tak se mi hlavou honily různé nápady a ve svých myšlenkách jsem se ztratila natolik, že jsem si ani neuvědomovala, jak rychle jdu a jak krátce nám sestup trval.

Na Popradském plese jsme se stavili na kofolu a něco malého na zub a pak nás čekala už jen poslední hodina zpět k místu našeho startu. Na konci našeho výletu jsme se ještě zašli podívat na novou rozhlednu a rychle jsme se prošli okolo Štrbského plesa.

Potom jsme si zatelefonovali s mámou, která nám oznámila, že ve sklepě viděla myš, babičce jsem řekla, že je frajerka, že ve svém věku vyšla na tak vysokou krávu, a taky jsem si  zanadávala, protože u parkoviště zamkli záchody. O hodinu a půl později, přičemž cesta utekla tak rychle, že bych řekla, že jsme jeli jen pár minut, jsem se ocitla u babičky doma, přidávala storíčka na instagram a zjistila, že se mi fakt stylově spálily nohy. Tomu opálení říkám podkolenky. Protože jsem měla úplně rudá lýtka tam, kam nedosáhly moje tříčtvrťáky.

13. 7. 2021 jsem zdolala svůj druhý vrchol Vysokých Tater a něco mi říká, že za rok touhle dobou tu budu psát, jak jsem pokořila další. Sice nevím jakej, ale jsem si jistá, že na něj budu vzpomínat stejně jako na tento.

Mirka